Veronika Vojtová má k ekologii velmi blízko. Jako profesionální slalomová kajakářka s více než 20letou kariérou pozoruje vývoj ochrany životního prostředí nejen u vodních sportů a zájem o přídodu ji dovedl až ke studiu aplikované ekologie. Přečtěte si, jaké má v této oblasti zážitky, zkušenosti a co radí ke sportování #bezdopadu.
Jakým způsobem by se při profesionálních vodních sportech mělo podle Vás dbát na ochranu životního prostředí?
Voda je živel. Element životního prostředí ovlivňující mnoho přírodních i umělých ekosystémů. I proto jsou vodní sporty propojené s přírodou více, než by se zdálo. Přestože se přesouvají z řek a jezer převážně na uměle vytvořené kanály, stále myslím, že jejich propojení s přírodou je zásadní. Na ochranu životního prostředí by se tak mělo dbát už na počátku každého nového projektu – jak u staveb nových tratí, rekonstrukcí těch stávajících, tak u pořádání závodu či při samotné sportovní aktivitě. Ano, chceme neustále zlepšovat úroveň sportování, vidět vyšponované sportovní výkony a ukojit svůj chtíč po senzacích. Základem by ale vždy mělo být určení hranice udržitelnosti životního prostředí pro další generace a předcházet jeho znečištění nebo poškození.
A jakou máte zkušenost s tím, že se tak v reálu děje?
U nově budovaných sportovišť vidím rezervy s integrací s okolním prostředím. Vyrostla jsem v přírodě, kde jsme od rána do večera lumpačili. I proto mě kanoistika naprosto očarovala. Nedovedu si představit trávit těch několik hodin denně tréninku v uzavřeném prostoru. V poslední době se ale zvyšují nároky na pořadatele závodů a s tím roste trend budování umělých tratí s plastovými překážkami v betonových korytech. U těch se splynutí s okolím vytrácí. Nevyužíváme potenciálu přírody, která jinak dokáže měnit lokální mikroklima. Důkazem jsou nově vybudované kanály pro olympiády v Riu de Janeiru a Tokiu, kde se mimo vodu dostáváte na betonovou poušť.
Ze strany pořadatelů závodů a samotných sportovců ale vidím obzvlášť za poslední roky zlepšení. Největším pokrokem je digitalizace dat, díky které netiskneme stohy letáků, startovních a výsledkových listin. Vidíme snahy o třídění odpadu, snížení jednorázových plastů výměnou za znovupoužitelné lahve a kelímky. Hodně odpadu a s tím spojených nákladů se šetří i znovupoužitelnými ukazateli u opakovaných akcí.
Pozorujete v oblasti ekologie ve sportu z dlouhodobějšího hlediska vývoj?
Rozhodně ano! Na závodní úrovni se ve sportu pohybuji přes 20 let, 15 let na světové úrovni. Troufám si říct, že hlavně v posledních 5 letech došlo k velkému zlepšení. Při mých začátcích nebyly často na závodech k dispozici ani toalety. Člověk si prostě musel odběhnout někam za křovíčko, neměl na výběr. Stejně tomu bylo s odpadkovými koši. Třídění neexistovalo. Odpadkový koš byl tak akorát u „bufíku“, kam jsem se jako závodník měla málokdy čas dostat.
I teď se ale samozřejmě vše odvíjí od úrovně závodu a finančních prostředků, které má pořadatel k dispozici. Vodní sporty jsou přece jen považovány za „okrajové“ a jejich finanční podpora je tedy oproti mainstreamovým sportům podstatně nižší. S tím jde v ruku v ruce i zabezpečení zázemí a celková úroveň eventu. Není se čemu divit – i odvoz separovaného odpadu není vůbec levná záležitost. Bohužel ani doba coronavirová „eko“ vychytávkám a minimalizaci odpadu nepřeje. Jednorázové obaly a příbory jsou teď opravdu na každém rohu. A roušky! Odpuste, ale to je prostě peklo. Každý den vytáhnu z vody alespoň jednu…
Zaznamenala jste v této oblasti za svého mezinárodního působení rozdíly mezi různými zeměmi?
Rozdíly jsou mezi zeměmi napříč světem velké. Vidím, jak rychle se mění environmentální cítění, obzvlášť v západních zemích. Zatímco v Jižní Americe či balkánských zemích se úroveň akcí podobá těm, které známe z České republiky z doby před 10 lety, protipólem jsou třeba závody ve Francii. V „sedmém nebi“ jsem byla např. v roce 2017 na MS ve francouzském Pau, kam si člověk odskočil na suché toalety z pilin. Zároveň každý závodník dostal na pití svůj znovu použitelný kelímek, který mám dodnes doma a beru ho na další akce. Taky jsme tam měli možnost třídit sklo i papír, ne pouze „směsák“ a plast. Takže to očividně jde – pořádat závody i jinak, s ohledem na životní prostředí.
Co děláte Vy sama pro to, abyste sportovala #bezdopadu?
Nepřichází v úvahu, abych někdy, někde něco zahodila. Navíc u mě opravdu nikdy nenajdete jednorázovou petku. Vždy mám po ruce svůj oblíbený termohrnek nebo lahev, do které si můžu načepovat vodu z kohoutku. Podobně je tomu s mým starým sportovním oblečením a vybavením. Všechny pro mě už nepoužitelné věci posílám dál začínajícím dětem nebo známým, kterým vystačí na dalších pár let. Prostě a jednoduše, co nevyužiješ, pošleš dál…
Máte z kanoistiky nebo i osobního života tipy, jak se může každý z nás chovat s větším ohledem k životnímu prostředí?
Nejdůležitější je myslet o krok napřed – nosit s sebou oblíbenou lahev, brát si jídlo do svého „boxíku“, obzvlášť teď v době donášek. Zkrátka minimalizovat odpad hned na začátku. Stejně tak přemýšlet o nákupu nových věcí, ať už oblečení nebo sportovního vybavení. Rozmyslet si dobře, jestli danou věc opravdu potřebuji. Pokud ano, zjistit si, kde a za jakých podmínek byla vyrobena a zda už při výrobě bylo zaručeno uzavření cyklu recyklací či znovu využití. Ze začátku stojí získání informací a větší plánování velké úsilí. Na druhou stranu je ale vaše dušička potom o dost lehčí.
Studovala jste aplikovanou ekologii na ČZU. Co důležitého Vás studium naučilo a jak jste využila získané znalosti ve sportovní praxi?
Především jsem získala představu, jak je na Zemi vše navzájem propojeno. Ekologie je interdisciplinární obor. Musela jsem se naučit základy mnoha jednotlivých odvětví, díky čemuž mi najednou došlo, jak do sebe vše zapadá a že i mé chování může mít mnoho dopadů. Člověk je součástí velkého systému, který by si neměl přetvářet jen k vlastnímu prospěchu. Naopak se musí přizpůsobit. To je velmi důležité nastavení po psychické stránce. Jezdíme celý rok – v zimě, v létě. Často se převlékáme venku u auta nebo ve stanech. Při trénincích a závodech neporučíte vodě, větru ani dešti. Nezbývá vám zkrátka nic jiného, než se daným podmínkám přizpůsobit a za každých okolností naplno ukázat, co ve vás je.
Jakou součást ekologie považujete v dnešní době ve sportu za nejdůležitější?
Člověk by měl bezesporu ve všem, co dělá, prvotně dbát na předcházení tvorby odpadu. U všeho je vždy nejdůležitější řešit příčinu, nejen důsledky. Proto beru bránění tvorby odpadu jako primární věc, na kterou by se jak jednotlivci, tak pořadatelé nejen sportovních akcí měli zaměřit. Přestože si laik může myslet, že třídění jednotlivých složek odpadu je úžasné, vše tím vyřešeno zdaleka není. Kapacity jsou omezené. Ani v dnešní době neexistují technologie pro recyklaci všech materiálů. I proto osobně zastávám názor, že nás formuje nejen sport, ale i příroda a náš vztah k ní. Tak ji a naše prostředí k životu pojďme zachovat a nadále zlepšovat!
